pondělí 20. listopadu 2017

První rok na blogu


Tak už bloguju rok! Je čas se ohlédnout - jaký ten první rok vlastně byl? A jaký bude ten další?

V prvé řadě bych chtěla poděkovat všem, kteří si mě v tom virtuálním prostoru našli a občas sem zajdou na čumendu. A obzvláště pak těm, kteří si z té obrovské spousty výborných blogů vybrali i ten můj k pravidelnému sledování. Vězte, že blogování se mi (velmi rychle) stalo koníčkem a mám upřímnou radost z každé návštěvy a milého komentáře. On je to vlastně víc než koníček - je to teď, v době mateřské, můj způsob komunikace se světem, něco, co mě velkou měrou vytrhává z rodičovského stereotypu a pomáhá mi nezbláznit se. Taky je pro mě motorem pro realizaci mých nápadů, která by mi jinak trvala daleko déle, prostě proto, že je jednodušší se jít dobře vyspat, než v půl druhě ráno něco plést/šít/malovat. Jenže jak jsem už psala několik dní nazpátek - spánek ducha kreativce tak zcela neuspokojí ;-)

Co se od doby založení blogu změnilo, je moje předsevzetí neudělat z něj mamablog. Snažím se zuby nehty, aby stále byl tím, čím byl na začátku koncipován, a to především archivem mého tvoření. Ale faktem je, že se ze mě stala máma na 150% (do jisté míry je to asi i tím, jaká osobnost se nám narodila :-)), a tak je pro mě naše dcera teď největším tématem a často mám potřebu se s tím svěřit, nebo třeba sdílet s ostatními nabyté informace z přečtených knížek (mně samotné totiž několik jiných blogů bylo a je v mateřství velkou oporou a pomocí). Dcera sama je pak pro mě také inspirací - ráda pro ni vytvářím věci. A tak se můj virtuální prostor pomalu přetransformoval z toho ryze kreativního na tématickou směs tvoření-rodičovství-bydlení-nákupy-lifestyle-úvahy o nesmrtelnosti chrousta :-D. A tak už to asi zůstane...

Co se těch témat týče, dle sledovanosti usuzuju, že nejraději čtete o tom, jak bydlíme. Vězte, že i pro mě je toto téma asi tím NEJ, přecejen profese se nezapře a pro mě je má profese zároveň mým koníčkem. Myslím, že doma je stále co vylepšovat a na starém domě člověk nemá nikdy úplně hotovo, takže inspirace určitě hned tak nedojde. A kdyby náhodou ano, ještě stále je tu jedno pole neorané (a to doslova!) a tím je naše zahrada. Plány jsou velké! :-)

Do budoucna bych ráda tento blog vylepšila a v čem si myslím, že mám stále velké rezervy, jsou fotografie. Dílem je to mými schopnostmi a dílem technickým vybavením. Co se vybavení týče, sním si o lepší zrcadlovce (tedy vyšší řadě, než mám), ale to určitě ještě dlouho nebude na pořadu dne, takže bych si ráda pořídila alespoň lepší objektiv. Vymlouvat se ale na něj tak zcela nemůžu, protože je pravda, že dobrý fotograf si poradí i s minimálními nástroji. U mě je problém hlavně v čase, kterého mám kritický nedostatek, takže psát články zvládám u kojení a většinou jich mám rozpracovaných několik, kdežto aranžování interiéru a vytváření fotografických podmínek chce víc prostoru. Přes den mi to nedovoluje dcera a v noci absence dobrého světla. Je to trochu boj. Snad to časem poladím :-)

No a nakonec bych chtěla tohle místo udělat uživatelsky příjemnější a tématicky přehlednější, mám už nějaké nápady na vylepšení, ale uvidíme, kdy k tomu dojde. Zkrátka stále je na čem pracovat. Moje touha po tvoření je velkým hnacím motorem. Tím motorem jste ale také vy, čtenáři. A tak doufám, že v tom dalším blogovém roce budu mít stále o čem psát a vy budete mít důvod se sem vracet. A že se budeme tak nějak společně těšit z ma(l)ičkostí :-)

Tož hezké počtení přeju a ještě jednou všem velké DÍKY za podporu! :-)

Oba obrázky použité v tomto článku jsou dílem britské ilustrátorky
Louise Lockhart, která tvoří pod značkou The printed peanut

středa 15. listopadu 2017

DIY věšák na toaletní papír/kuchyňské utěrky


Tak. Náš byt je pomalu dozařízen nejnutnějším vybavením a konečně nastává čas trochu ho personalisovat. Nad drobnými předměty, které mu dodají styl, přemýšlím, kudy chodím, ráda bych totiž, aby co nejvíce z nich bylo hand-made, abych k nim měla nějaký vztah, nebo alespoň příběh (takže i předměty odněkud dovezené se počítají ;-))


První pochopitelně přicházejí na řadu ty praktické. Jako kupříkladu takový držák na toaletní papír. Samozřejmě jsem si jej mohla koupit třeba v Ikea, jako mnoho jiných věcí, ale já jsem se rozhodla, že si ho raději vyrobím. Ze dřeva a kůže, aby ladil s oušky na ručníky. Je to doslova několikaminutový projekt, přesto mi trval dlouho. Vlastně celé týdny. Ono totiž ani splašit kožené pásky nebylo jen tak. Nakonec jsem je pořídila na Fleru TADY. Původně jsem chtěla trochu tenčí, ale paní neměla a tyto se ukázaly být v pohodě. Naměřila jsem si potřebnou délku, nařezala a procvakala dírkovačkou na kůže. Pak jsem z koupené násady na smeták vyměřila tři díly - na držák toaletního papíru, kuchyňských utěrek a věšák na ručníky do koupelny (ten ještě nebyl realizován ;-)). Manžel mi to nařezal, já obrousila hrany dohladka a pak si rozměřila, kam s tím. Použili jsme šroubek s miniaturní hmoždinkou. Kůže je ještě ve spodní části přichycena ke dřevu dalším vrutem, aby se tyčka nevyvlíkala. V případě věšáku bude na obou stranách, u držáků papírových ruliček je fixní pochopitelně jen jedna strana. Ze zbytku kůže jsem ještě dovyrobila i ouško na zavěšení štětky na WC. S držákem na papír jednak krásně ladí, ale HLAVNĚ je to strašlivě praktické - na zemi už není jediná věc, kolem které by se mohly usazovat chuchvalce prachu. Vytírání jde jedna báseň!


No a je to! Za málo peněz a celkem i s minimem energie máme hodně muziky. A já kůži prostě miluju ve všech podobách, asi nikdy mě neomrzí. Teď, kdykoli Madla v kuchyni něco vylije a já se natáhnu po ubrousku, říkám si, jak jsem vůbec bez téhle vychytávky mohla žít tak dlouho!?... ať žije domácí tvorba!





pátek 10. listopadu 2017

Moje já versus spánek

Občas od někoho slyším, že nemá rád sociální sítě. Prý neukazují realitu, každý se na nich jen chlubí a vytváří falešný - lepší - obraz sebe sama. Já si ale myslím, že to není tak docela pravda, všechno se dá vnímat z více úhlů. Ano, většinou se snažíme fotit sebe, své byty a životy v lepším světle, psát o hezkých věcech. Na druhou stranu je to prostředek, jak si každý den ty hezké věci ve svém životě lépe uvědomovat a připomínat. Že nejsou samozřejmé. Že bychom za ně měli být vděčni. Za vonící večeři, hezkou květinu ve váze, šťastné dětské oči na houpačce... alespoň já to tak mám. A co vy?


Kromě toho - číst negativní články by asi nikoho moc nebavilo ani neinspirovalo, že? Ale dobře, pokud mám být jednou zcela upřímná, tak tedy budu. Existuje jedna věc v mém životě, se kterou se (teď už možno říci dlouhodobě) potýkám, a to v souvislosti s mateřstvím. Je to moje vlastní identita. Za poslední rok utrpěla hodně velký šrám. Věřím, že je to dočasné, ale přesto mě to hodně trápí. Věděla jsem, že na příchod dítěte do rodiny se tak úplně připravit nedá, člověk ty věci pochopí až z přímé zkušenosti. Takže vlastně úplně netuší, do čeho se vrhá. A málokdo z rodičů vám dopředu odtajní všechny pravdy. To až když se stanete jedním z nich, začnou se sdílet všechny trable a vy zjišťujete, že jsou na tom ostatní velmi podobně (a stejně jako oni, i vy dál pokračujete v té hře a před nastávajícími rodiči taktně mlčíte ;-))...


Rodičovství je těžká věc a pokud se toho úkolu chopíte svědomitě, pořád na vás číhají různé nástrahy. O tom ale psát nechci. Co mě osobně zaskočilo nejvíc, byla ztráta vlastního já. Tak nějak předem tušíte, že toho času na sebe budete mít míň, ale tohle? Ano, přiznávám, vybralo si nás hodně náročné dítě, které špatně jí, ještě hůř spí a navíc je to silná osobnost už teď s vlastním názorem. Takže je asi patrné, že můj osobní čas se smrsknul na minimum, a to přesto, že mám manžela, který se angažuje víc než mnozí jiní. Babičky máme daleko, nestíhám už své (neděťaté) kamarády ani sociální život typu kino, plesy, festivaly... nemám už své oblíbené tvořivé večery. Člověka to dříve či později začne strašně ubíjet, klesá na mysli a odráží se to ve všech sférách jeho bytí. Pocítil to i můj muž. Proto máme domluvu, že má vyhrazené určité dny/víkendy, kdy prchá. Naštěstí alespoň on může. Na něm není dítě až tak závislé. Já zatím tolik možností nemám. A tak věčně osciluju na hraně svých fyzických možností. Řeším to neustálé dilema, zda být znuděnou a vnitřně prázdnou, avšak (relativně) dobře vyspanou matkou, a nebo si zachovat alespoň část sebe sama na úkor několika hodin spánku a, když se ručička hodin pomalu převaluje z jednoho dne do druhého, sedět a tvořit. Malovat. Vyrábět. Upravovat fotky. Odbýt si to sama pro sebe. A pak se zase těšit po probuzení na svoji Madlenku. Já si vybrala to druhé. Jinak to pro mě prostě neexistuje, už bych to vůbec nebyla já... A tak díky tomuto rozhodnutí vlastně funguje můj blog a já vám o tom vyprávím. A naopak čtu příspěvky vás ostatních. A cítím se v tom být o trochu méně sama...

No a co vy, ostatní rodičové, měli jste to stejně? Nebo ještě stále máte? Jaký je ten váš osvědčený recept proti trudomyslnosti? Těším se na vaše postřehy!

Všechny tři úžasné obrázky jsou z pera
americké ilustrátorky Brooke Smart , kterou
už delší čas sleduju na Instagramu :-)



středa 1. listopadu 2017

Pokojíček pro Madlenku potřetí / základ máme hotový!


 Tak dneska Vám přináším report z realizace Madlenčina pokojíčku. Máme za sebou první fázi - vyklizení haraburdí z pokoje, který dříve sloužil jako odkládací, následná výmalba a položení koberce.

Jak jsem už avizovala v předchozím článku ZDE, na stěny jsem vymyslela mentolovou barvu v kombinaci s puntíkem. Mentolka je napravo od vstupu, nalevo pak černé puntíky na bílém podkladu. Malování jsem se jako obvykle chopila sama, obzvláště to puntíkování mě moc bavilo! Rozmístění jsem dělala od oka, jen citem - předkreslila jsem si tužkou značky, mrkla na to z dálky, sama si to odkývala a pak už jela štětcem a černou barvou naostro. Myslím, že se dílo zdařilo tak, jak jsem chtěla. Stěna vypadá hezky sama o sobě, ale já jsem ji ještě vylepšila keramickým ptáčkem, kterého mi ségra před časem přivezla ze Španělska. Byl určený už do našeho předchozího bytu, ale nebyla jsem schopná najít mu správné místo, a tak dlouho trpělivě vyčkával a teď přišel jeho okamžik. Zabydlel se u Madlenky mezi puntíky a myslím, že mu to tam sluší!

Hooodně puntíků a mezi nimi žlutý ptáček...

... který k nám přiletěl až z dalekého Španělska. Je z keramiky.

Pak přišla řada na koberec. V hlavě jsem měla něco mazlivého, protože malé děti prostě hodně času tráví na zemi. Původní záměr byl repase starých parket a velký kusový koberec, ale časem jsme přehodnotili a dali celoplošný. Barva holubí šedi je kompromis mezi něčím, co by se mi líbilo a co by šlo alespoň trochu udržovat. Hodně dlouho jsem v showroomu zkoumala, který model nedělá koleje, a tento obstál. Navíc působí trošku melírovým dojmem, i když je jednobarevný, takže by se na něm měly teoreticky ztratit fleky. No, uvidíme. Zatím jsem s ním spokojená a cena byla taky příjemná. Pokládku provedl můj zlatý tatínek, za což má u mě pochvalu před nastoupe... nými čtenáři. A velký dík k tomu! Ještě bych do budoucna koberec ráda olemovala kovovými lištami. Zatím k tomu ovšem nedošlo.

Světle mentolová stěna versus holubí koberec.
Ještě to chce ty ukončovací lišty!

Do pokoje už jsem rozmístila to málo vybavení, které máme k dispozici: sedací vak, bílé poličky z jednoho z našich předchozích bydlení, které jsou docela multifunkční (police/sedátko/domek pro panenky?) a něco málo z dekorací. Aby pokoj nebyl tak smutný a prázdný, zavěsila jsem tu dočasně vlaječky z Madlenčiny narozeninové oslavy...

Kanárkový sedací vak už je s námi spoustu let.
Není to na něm zatím vůbec vidět :-)...
A co nás v nejbližší době čeká dál? Mám v plánu sem přemístit velkou knihovnu z obývacího pokoje, aby hračky nebyly stále jen naházené v koších. Vytvořím velký pracovní stůl a taky malý stoleček na Madliny malířské pokusy. Koupíme domečkovou postel. Největší proměnou by ale měla projít šatní skříň. Mám s ní smělé plány, tak mi držte palce!

Mráček od Little lovely company

Kaktusový metřík už je taky doma a na místě!

Skříň na svou velkou proměnu ještě čeká :-)

No a pak je tu samozřejmě má oblíbená kapitola, a to jsou doplňky a dekorace. Na ty máme doma zřízeno speciální prasátko. Krmí ho hlavně babičky. Už nám pašík pěkně přibývá, na porážku to ovšem zatím není. Tak ještě chvíli musíme vydržet. No, je se na co těšit!...


Tady je Madlenčino!

pátek 27. října 2017

Jeleni...


Jestli u nás doma existuje nějaké kontroverzní téma, pak jsou to tito jeleni. Nejde ani tak o to, že bychom se kvůli nim hádali my s manželem. Dá se říci, že už jsme se s nimi sžili. Ale za to návštěvy, ty jen nevěřícně kroutí hlavou a významně zdvihají obočí. Jakože fakt? Ty, která si tak zakládáš na vkusném bydlení? A já říkám JO! Nějakou pecku to potřebuje. Podle mě každá domácnost potřebuje alespoň jeden vtipný kýč a pro mě jsou to tihle jeleni. Tedy pardon, abych byla přesná - SRNKY! To by mě můj choť a jeho lesáčtí kamarádi hnali, že nerozeznám jelena od srnky (opravdu nerozeznám a je mi to tak nějak celkem jedno :-D)



Příběh o tom, jak se k nám srnky dostaly, se napsal někdy před dvěma lety. Byly jsme na návštěvě u mé pratety. Zrovna vařila v kuchyni kafe, já s mámou jsme seděly v obýváku a diskutovaly na téma užité umění padesátých let a já směrem k srnkám prohodila něco ve smyslu, že sběratelé na Aukru za takové exempláře rvou ruce a jsou schopni utratit nemalý peníz. Teta se pak zmínila, že svoje cennosti hodlá porozdávat, neboť se bude stěhovat do domova důchodců. Co prý neudá, půjde do kontejneru. No a moje máma, v dobré víře, že si teta na stará kolena přilepší k důchodu, vytáhla trumf z rukávu, kterak "Mája říkala, že na Aukru..." a ponoukla tetu, aby srnky zkusila prodat. A tu se teta chytila a praví "Jééé, tak když je to taková vzácnost, já to Máji ráda podaruju, já už jsem se bála, co s těmi jeleny bude, my je dostali jako svatební dar a já je opečovávám padesát let. To mám radost, že zůstanou v rodině!". No a bylo to! Adoptovala jsem porcelánové sousoší dřív, než jsem stihla říct jelen. A že to není jen tak nějaká miniaturka - na výšku mají okolo 40cm! Prve jsem nevěděla, zda se s nimi naučím žít. I manžel krčil obočí, stejně jako naše návštěvy. Ale nakonec si nás získali. A já se rozhodla, že téhle rodinné památce přidělím čestné místo v našem domě. Momentálně bydlí na staré skříňce, kterou jsme koupili spolu s naším domem, je po předchozích majitelích. Mám v plánu ji zrenovovat, ale ještě na to nebyl čas a ručníky a ložní prádlo už potřebovaly nutně někam složit hlavu, takže zatím je v původním stavu. S cihlovou zdí si docela rozumí. Doplnila jsem je památečním 'prstovým' stromem z naší svatby a párem svíček,  ovšem pouze dočasně. Mám k nim totiž vymyšleno něco příhodnějšího. Zatím je to v procesu, ale doufám, že výsledek Vám už brzy představím...

No a co vy? Jak jsou na tom vaše domácnosti, co se kýče týče? :-D



pondělí 23. října 2017

Óda na opalovací pistoli


Jsem lehce v euforii, a tak mi dneska promiňte tento můj výlev, ale třeba se jakožto recenze nářadí pro kutily bude někomu hodit...

Nově máme doma opalovačku na odstraňování starých nátěrů. Tento kus není můj, pořídila si ho ségra, která, stejně jako já, propadla kouzlu repasování nábytku a jelikož já mám vibrační brusku, můžeme teď vesele sdílet :-)

Dneska po dlouhé době se mi dostalo té vzácné příležitosti zase si trošku zablbnout v garáži, vzala jsem si na paškál starý noční stolek po bývalé majitelce našeho domu, v němž jsem od začátku viděla skrytý potenciál. Ovšem ten potenciál byl skryt velmi dobře, a to pod vrstvou něčeho prakticky nezničitelného, něčeho jako pryskyřice. Tento průhledný vysoce lesklý lak frčel snad někdy v sedmdesátkách a řeknu vám, povrch neměl jediný škrábanec. Věřím, že kdybych uvnitř toho stolku nechala vybuchnout bombu, tak ten průhledný povrch tam zůstane civět v jednom kuse jako akvárko! :-D Hm, jenže co s ním, že? Bylo jasné, že bruskou bych tam mohla bez valného výsledku šmidlat i tři roky, a tak jsem si střihla premiéru s opalovačkou. Dlouho jsen z ní měla, bůhví proč, hrozný respekt... no a teď si říkám, jak jsem bez ní vůbec kdy mohla žít?!

noční stolek, se kterým mám velké plány ;-)

Jeho vysoce lesklý povrch je (téměř!) nezničitelný...


V tomto případě se konkrétně jedná o horkovzdušnou opalovací pistoli Makita HG551V. Je to vlastně takový příjemný fén, který umí udělat vzduch o teplotě 100-550 stupňů. Hádáte správně, na tu moji pryskyřici jsem to musela oroštovat úplně na max, ale opalovačka si s ní nakonec poradila. Držela jsem ji těsně nad povrchem a špachtlí odlupovala veliké šupiny vysokého lesku, pod ním byla krásná dubová dýha! Na obyčejné laky stačí nižší stupeň a mnohem menší razance, například nohy stolku, ošetřené standardně, jsem měla hotovy raz dva, lak se škrábal jako máslo, úplně parádně. Dříve bych to dělala bruskou několik hodin. Nikdy více!

Jela jsem dvě a půl hodiny v kuse a nijak to nepociťuju, nástroj je lehký a moc fajn se s ním pracuje, kromě stupnice žáru 1-10 ještě volíte silnější a slabší proudění vzduchu (čili opravdu jako kdybyste drželi fén). Dodává se i s nástavci na usměrňování proudu vzduchu (např. do užších míst) a s nasazovacím škrabátkem (ani jedno z toho jsem ovšem zatím nepoužila).

Takže pokud můžu vyjádřit svůj názor, tuhle věcičku rozhodně všem nadšeným restaurátorům-amatérům vřele doporučuju. Udělá spoustu práce, spoustu radosti a to za ani ne patnáct stovek. Nevím, jestli takhle skvělé jsou všechny opalovačky, protože tahle je první, kterou jsem držela v ruce, ale já ji prostě miluju! A počkejte, až vám ukážu, co jsme spolu spáchaly. Věřím, že už brzy. Tak zůstaňte na příjmu! ;-)

PS: tento článek opravdu ale opravdu není sponzorovaný, ačkoli to tak mohlo zapůsobit :-D...

středa 18. října 2017

DIY odnímatelná ouška na ručníky


Tak dneska se hlásím s dalším tipem na takové mini domácí tvoření, a to ryze praktické. Možná už jste někdy řešili podobný problém jako já: koupili jste si, nebo dostali, novou utěrku/ručník, chtěli byste si je pověsit na háček, jenže nemají žádné ucho, případně jen 'provizorní' formou štítku s pracími pokyny, jenže je to moc malé a na háček se to prostě nevleze (krom toho, esteticky taky žádná výhra, že...). Nebo jsou jednoduše ouška každý pes jiná ves a vám to do vaší hezké koupelny není moc po chuti.

Ať už je to jakkoli, dumala jsem, co s tím. Vím, že existují hotové 'sponky s uchem', ale ty se mi nehodily vzhledově ani rozměrem. Ale bylo mi jasné, že něco odnímatelného se sponkou by to chtělo. Protože dlouhodobě jedu na skandinávské vlně, čili co nejvíc univerzální, jednoduché, nadčasové a pokud možno přírodní, sáhla jsem po kůži. No a jak na ni dostat tu sponku? Přiznávám, co jiného by mohlo být kojící matce inspirací, než klipsa na dudlík? :-D (a to ho přitom naše dítě nikdy nechtělo!)

Takže jak tedy na to? Na výrobu jednoho ouška potřebujete:


- Kůži s hladkým (případně jiným) povrchem o šířce 2cm, tloušťka okolo 1mm,  délku si stanovte dle rozměru věšáku, já mám hodně robustní věšák z Ikea, který jsem chtěla ponechat celý viditelný

- 2 klipsy na kšandy, šířka 2cm

- 2 nýtky na kůži o průměru cca 4mm (koupila jsem je v potřebách pro řemeslníky KARS)

- Dírkovačku na kůži

- Ostrý nůž

- Kladívko


Postup nemůže být jednodušší: ostrým nožem si zkraťte pásek na potřebnou délku, počítejte na každé straně se zhruba 1,5-2cm na přeložení. Naznačte si tužkou místo otvoru a procvakněte dírkovačkou (samozřejmě na každé straně budou dírky dvě za sebou, neb budete kůži překládat. Doporučuji si to vyměřit a naznačit, ale jelikož já tvořím metodou hrc prc, dělala jsem to od oka :-D) Navlečte na kůži klip na kšandy, přeložte, do připraveného otvoru vložte obě části nýtku. Lesklá část musí být zvenku. Podložte si ji hrubším filcem nebo látkou, aby se neponičila, a na pevném podkladu (tedy ne na měkkém kuchyňském prkénku, jako jsem to prvně zkoušela já!) bušte kladivem do rubové strany tak dlouho, až se nýtek rozklepe. To samé udělejte i na druhé straně a tramtadadá - ouško je na světě. 




 Náklady nijak závratné a úkol to plní báječně. Sejmutí a opětovné nasazení na ručník je dílem okamžiku a i barevně nesourodé kousky se tím hezky sjednotí. A jak ta kůže voní! Ach! Přeju hezké tvoření a hodně radosti z výsledku :-)