Jak se nám bydlí...

... je otázka, na kterou odpovídám snad denně. Všichni jsou zvědaví, jak dopadla rekonstrukce. Jak jsme s výsledkem spokojeni. A jak se tváří Madla... Ti, kteří ještě neměli možnost to zkouknout na vlastní oči, žádají o fotky.

Nechci vás stále napínat. Bydlíme už měsíc a půl. Takže první dojmy...?

Bydlí se nám skvěle! Užívám si ten ohromný prostor a spoustu světla. Hlavně novou kuchyňskou linku s velkou pracovní plochou a skříňkami, kam se vše vejde, takže už nemusím mít kolem sebe hromadu sklenic a krabic s věcmi, které se musí neustále přesouvat, kdykoli kolem nich chce člověk zamést nebo utřít prach, jako tomu bylo na starém bydlišti. Tohle je můj sen do budoucna - že v bytě bude mít úplně všechno své pevné místo ve skříni a nic nebude jen tak ležet v cestě (teď ještě čekám, jak s mým snem zamává náš rodinný budget a Madla :-D) Užívám si taky to, že když se mi nechce umývat nádobí a potřebuju mít kolem sebe čisto, jednoduše ho "uklidím" do myčky. Moc mě baví vaření na indukci. Madlu zase baví kuchyňský ostrůvek. Leze kolem něj po čtyřech a dělá na mě "kuk" zpoza rohu. Co ale miluju nejvíc, je samotný pohled do kuchyně. Je taková, jak jsem si přála - prostorná, minimalistická, ale přitom zábavná. Bílá, s černými detaily a dubovým dřevem. Se vzorovanou dlažbou, která u návštěv sklízí velké úspěchy a myslím, že ani mě hned tak nepřestane bavit (ale že jsem se nad kladečskými plány pěkně zapotila... a řemeslník při následné realizaci taky!). Kuchyni jsme propojili s obývákem, což původně nebylo. Nedá se říci, že by šlo o stoprocentní propojení do jednoho celku, jako je tomu u novostaveb, protože se jedná o prostor do tvaru L, ale rozhodně to velmi pomohlo. Díky tomu si může Madlenka hrát ve svém koutku u pohovky a já na ni při vaření stále vidím. Když přijdou kamarádi, obydlí to tu zcela a my jsme prostě všichni tak nějak spolu. Plánuju dva jídelní stoly. Větší v obýváku - to bude ten slavnostní. V kuchyni pak menší, pro denní provoz. Když se sejde celá rodina/parta, oba stoly si dají randíčko v jedné místnosti a my taky... :-)

 

 

Dub s černou a bílou mě moc baví!
V popředí vidíte židle, které budou
do budoucna v obývacím pokoji...
kde jim ovšem zatím ještě chybí stůl ;-)

Zrepasovali jsme staré dubové vlýsky, což bylo podle mě nejlepší rozhodnutí, jaké jsme mohli udělat. Nevzhledná podlaha se vyloupla ze svého zašlého kabátu a teď nás oblažuje, kdykoli se po ní projdeme. S černobílou dlažbou si parádně rozumí. V celém bytě jsou jen tyto dva povrchy. Nic víc to podle mě nepotřebuje. Vyjma dětského pokoje. Tam jsme se rozhodli pro měkoučký koberec pro pohodlné válení a hraní... a přespávání občasných celovíkendových návštěv!

Místnosti jsme propojili na možné maximum.
Není to bůhvíco, ale prostoru to ohromně pomohlo!

Ložnice je malá, ale stačí. Jsem ráda, že jsem z ní kus odkrojila a věnovala pro velmi praktickou šatnu a také pro rozšíření původně žalostně malé chodby. Díky tomu jsme si velmi pomohli s ukládáním a vstupní prostor se konečně trochu nadechnul. A jak to dopadlo s cihlovou stěnou? Hádejte! Nakonec zůstala. Manželovi se to takhle líbí víc a já jsem chtěla, aby alespoň něco v domě bylo podle něho. Už mám s ní celkem jasné záměry. Brzy uvidíte, čím ji hodlám zabydlet!

Na dveře už nezbylo moc financí,
takže jsme zvolili obyčejné laminátové,
ale v bílé barvě nijak neurazí a myslím,
že prosklení pískovaným sklem jim docela sluší.

Koupelna byla a je v celém bytě největším handicapem (její plocha je zhruba taková, jakou mají v rodinném domě obvykle toalety), ale snažila jsem se ji stavebně zvětšit na maximum a využít co nejefektivněji. Myslím, že se povedlo. Je v ní vše podstatné. Můžeme se osprchovat, vykoupat, vyprat prádlo, uložit koupelnové nutnosti (to zatím jen teoreticky, neb skříňky jsou teprve na papíře a čekají na truhláře), tak co víc si přát? Snad jen sušičku na ty kupy dětského oblečení a na plínky. Ale pro tu jsem nakonec našla jiný koutek :-)...

Dveře do pouzdra byly téměř nutností;
bílá barva koupelnu opticky zvětšila.
Ještě tam toho dost chybí, takže dneska
jen drobné nakouknutí z dálky ;-)...

Jediné, co zatím zůstává zcela netknuté, je pokojíček Madly. Je ještě docela malá a ráda tráví čas v naší blízkosti, proto nespěcháme. Její čtyři stěny momentálně ukrývají to, co zbylo ze stěhování, co se nedaří umístit. Ale průběžně na tom pracuju a rozmělňuju do prostoru ;-) Během té divoké pakovací akce jsem si taky uvědomila, že některé naše majetky vlastně tak úplně nepotřebujeme, takže se ještě chystám na druhou vlnu čistky (Marie Kondo by mi jistě zatleskala!). A v hlavě už se rodí plány, co a jak s tou krásnou velikou místností. Poctivě sbírám nápady a přemítám o tom, kudy chodím. Představa už nabývá reálných obrysů. Těším se moc!

Tak toliko k proměně našeho bytu. Bylo to náročné. A ještě jsme neskončili (ostatně na domě se vlastně nikdy nekončí), ale to nejhorší máme za sebou. Měli jsme štěstí na řemeslníky. I v dnešní době plné podvodníků a různých rádoby profesionálů se ještě dá najít pár poctivých fachmanů a my je, zdá se, našli! Přiznávám, byli na doporučení. Jen tak někoho bych si sem nepustila, protože naše možnosti kontroly na stavbě byly omezené (zejména moje, s Madlenkou). Tihle byli samostatní, přemýšlející a myslím, že odvedli svou práci dobře (alespoň zatím jsme tedy neobjevili žádný fatal error). Všechna čest a chvála!

Musím se přiznat, že se v tom našem bytě opravdu cítím jako doma, přestože ještě není zabydlený. Nevím, zda je to tím duši uklidňujícím výhledem z okna, sluncem pronikajícím skrze velká okna, nebo kresbou dřeva na parketách, ale něco nepopsatelného ve mě budí dojem, jako bych tu už byla roky, jako že sem patřím...

Chybí namontovat garnýže a pověsit závěsy, rozmístit obrázky a dekorace, výklenky vyplnit vestavěnými skříněmi a policemi. Zalištovat kuchyňskou linku, umístit přechodovky, zasádrovat ukopnuté rohy, pověsit svítidla (která zatím nemáme ani koupená). Vlastně se dá říct, že žádný kout v bytě ještě není hotový do podoby, jak bych si ho představovala. Ale teď už to bude čistá práce, zábava. Vybírat obrazy a plakáty, projíždět online bazary a lovit zajímavé staré kousky nábytku, vyrábět si vlastní doplňky. Už na tom svědomitě pracuju. A určitě si to nenechám jen pro sebe!

Dneska se s Vámi loučím pohledem do
vstupní haly. Z celého stěhování jsem se
nejvíc těšila na to, až usadím na místo svůj
kanárkově žlutý stolek. Protože kdo má
kanárka, ten bydlí! :-)...

Venkovská idyla

Spousta lidí se mě ptá, jestli se na vesnici necítím izolovaná. Jestli mi neschází město. Pravdu? Zatím neschází. Na rodičáku s desetiměsíčním dítětem nejsem tady o nic více izolovaná, než jsem byla tam. A svoji touhu po ruchu velkoměsta zatím pravidelně uspokojuji jednou týdně:

Ráno naskočíme do auta a vyrážíme s manželem směr Brno. On do práce. Já ven do ulic. Už se z toho stává téměř rituál. Domluvím si rande s některou děťatou kamarádkou a zatímco Madla během pár minut vytuhne v kočárku, já si dopřeju nejvíc nejlepší Cofee to go v Kofi kofi na Joštové a vyrazím. Baví mě se jen tak procházet a cítit tep města. Pozorovat muže v perfektně padnoucích oblecích a holky se slunečními brýlemi a červenou rtěnkou na puse, jak si dávají snídani na zahrádce některého z bister. Poslouchat cinkání šalin. Ukrývat se ve stínu vysokých budov se štukovou výzdobou. Obdivovat šik mámy, které zrovna, stejně jako já, venčí své ratolesti. Vlastně bych k tomu asi ani nikoho nepotřebovala. Ale nechci přicházet o své brněnské kamarádky a jejich aktuální příběhy, a tak mé kroky vždy zamíří k některé z nich. Pak jdeme s Madličkou na cvičení. Vždycky jsem nenáviděla říkat básničky, dělat kašpárky a tleskat rukama. Teď to dělám dobrovolně, a co víc, i ráda. Pro ty rozzářené dětské oči. A tak trochu i pro sebe. Máme tam perfektní partu. Společný oběd, po něm kafe a zákusek, zatímco děcka jsou zaměstnána jedno druhým, je prostě blaho pro mateřstvím zjizvenou psychiku :-) Na čtvrtou už ale peláším zpátky. Předávám dítě a nastává vrchol dne/týdne: dvě až tři hodiny sama pro sebe. Přiznám se, že se s tím teprve učím pracovat. Ta chvilkově nabytá svoboda je tak opojná, že ji často nedokážu využít úplně efektivně. Ale já to časem určitě vypiluju! ;-) Blíží se večer a já už se, restartovaná, zase ráda vracím k těm svým miláčkům, malému a velkému. Velkému jsem vděčná, že mi umožnil sebeobnovu, malému za to, že chvíle s tatínkem tak pohodově zvládá. Podvečerní dopravní špička pominula, Brno už je opět hezky průjezdné. A my míříme za jeho hranice, do toho našeho hnízda. Mého milovaného města jsem se nabažila, chvíli z té dobité energie a přemíry sociálního kontaktu zase budu fungovat. Tady k nám cinkot šalin nedolehne. Místo startujících motorů mě budí zpěv ptáků. A písničky z babiččiny krabičky - to předtím, než se ozve hlášení místního rozhlasu. Nepude proud. Na hřišti se bude konat dětský den. Do obce zavítal prodejce ovozelu. Ačkoli mi ten rachot z tlampačů občas vzbudí dítě, takže pak hodinu pochoduju po bytě s nosítkem na pupku, nějak mě to celé hrozně baví. Připomíná mi to vlastní dětství na venkově. Těším se na to, až naše Madla bude za soumraku chodit domů s odřenými koleny a rukama od bláta. Nejsem včerejší, je mi jasné, že z kapsy tepláků jí zřejmě bude čouhat mobil. Ale strašně bych si přála, aby byla šťastné, bezstarostné dítě. Aby se nemusela desetkrát ohlížet, než přejde silnici. Aby věděla, jak chutná mrkev zrovna vytažená ze záhonu a jen tak ledabyle otřená do trička, protože to je přeci 'čistá špína' :-)

Dneska ráno to už u nás na zahradě zavánělo létem. Uvařila jsem si kafe, vzala ho ven a posadila Madlu do trávy. Mazlila se s ní, jako by to byly nejjemnější vlasy. Sundávala si ponožky, klobouk a dělala na našeho kocoura 'af af'. Asi to město nakonec fakt tak nutně nepotřebuju. Jsem blázen? :-)...

"Já žádnú čepicu nechcu!"

Bezobalová domácnost

Hned na úvod musím přiznat, že ta naše není. Ale jelikož jsme oba s manželem "zeleného" smýšlení, dost mě to trápí a vědomě se snažím s touto skutečností pracovat - tedy snižovat svoji ekologickou stopu.

Odpady velmi pečlivě třídím (nedávno jsem byla naší paní na úklid poučena o tom, jak to chodí v třídírně a že si s tím nemám vlastně dělat tak velkou hlavu, ale já to budu dělat dál, prostě proto, že mi to připadá správné...).

Co se týče oblečení, v poslední době ho nakupuji jen velmi málo - zjistila jsem, že stejně 70% svého šatníku prakticky nenosím a pořád dokola beru oblíbené kousky. Ráda nakupuji v sekáčích a nebo vyměňuju s kamarádkami. Naší Madlence jsme taky spoustu věcí pořídili na bazárku - včetně hraček. Když už nějakou hračku koupíme novou, dáváme přednost těm kvalitním a trvanlivým.

Kosmetiku už téměř nekupuji (ještě před pár lety jsem měla tendenci - díky tomu, že sestra prodává Avon a má ho za nižší ceny - pořizovat si "z vyčůranosti" i to, co vlastně vůbec nepotřebuju) - z té okrasné jsem se omezila pouze na oční linku a řasenku. Kupuju jen mýdlo (nebo sprchový gel), šampon a deodorant - téměř vždy s přírodním složením. Co jsem otěhotněla, začala jsem více přemýšlet nad tím, co se mi dostává do těla a proto jsem se naučila víc zkoumat složení a jen tak něco nekoupit. Krémy a podobné serepetičky nepoužívám vůbec, osvědčilo se mi mít po ruce čisté bambucké máslo a HLAVNĚ můj nejoblíbenější kokosový olej, který - jak jsem zjistila - je pro mě univerzálně použitelný téměř na všechno od lišaje v obličeji po těhotenské strie.

Také potraviny už nekupuji bezmyšlenkovitě. Dříve když jsem šla do obchodu, nevěděla jsem, na co budu mít zítra či pozítří chuť, a tak jsem nakoupila hromadu nesmyslů a polovině z nich stihla projít záruční lhůta dřív, než na ně došla řada. V posledních letech (a zejména teď s dítětem, kdy jsou příjmy menší a výdajě větší) jsem se naučila nákupy potravin plánovat. Dílem proto, že obvykle nakupuje manžel (mě to s Madlenkou v sámošce moc nebaví - kdo má ta všechna kila tahat, že?), který nesnáší trávit s chrámech konzumu více času, než je nezbytně nutné, a tak potřebuje přesný položkový seznam, dílem také proto, že když si dopředu řeknu, co budu ten týden vařit na obědy, nekoupí se nic zbytečně. A co se snídaní/svačinek/večeří týče, zjistila jsem, že člověk opravdu nepotřebuje mít výběr jako v grand hotelu. Když má hlad , dá si, co najde. V krajním případě stačí mít vždy v lednici máslo, vajíčko, trochu zeleniny a pečivo a něco se z toho vyimprovizuje :-) Třeba takové brambory nakrájené na plátky a upečené na plechu v troubě - to je moje nejoblíbenější jídlo. Zakápnout máslem, posypat solí a máte božskou manu za pár kaček (když je k tomu ještě po ruce kysané zelí, je to úplný vrchol!). Lepší, než všechny svíčkové s pětima knedlema! Opravdu musím říct, že v jednoduchosti je krása a obdivuji se nesmírně našim předkům, co všechno dokázali vykouzlit s několika surovinami. Pomalu tyto staré recepty sbírám a zkouším a zatím mě nezklamaly... Takže tolik k našemu obsahu ledničky.
Jelikož jsem ale člověk typu křeček, mám ráda zásoby (ten svíravý pocit, že horší časy teprve přijdou, nebo nevím... :-D), a proto moje spíž s trvanlivými potravinami většinou praská ve švech (přiznávám, někdy zacházím asi do extrémů - moli mě vysloveně milují!) - používám milion druhů obilovin: pohanku, jáhly, bulgur, quinou atd.... a také luštěniny. Je to levné, zdravé a vždy po ruce :-) A tady se už pomalu dostávám k názvu příspěvku, neboť tyhle trvanlivé potraviny právě nabízejí možnost nákupu na váhu, což mě hodně baví. Koupíte si jen tolik, kolik potřebujete, a odpadá problém s likvidací (a tedy i výrobou) sáčku. Koncept Bez obalu asi všichni znají. V Brně jejich pobočka zatím není, ale něco podobného už několik let funguje v Bráně ke zdraví na Orlí (možná i jinde, ale já si zvykla chodit zrovna tam). Velký výběr oříšků, semínek, obilovin, luštěnin. Něco i v bio kvalitě. Nakupuju to tam už dlouho, ALE nikdy jsem neměla svoji nádobu, do které bych si to navážila, brala jsem si tedy erární papírový pytlík a připadala si hloupě, že to vlastně tak trochu potom postrádá smysl. Takže jsem se rozhodla, že si takové pytlíčky na potraviny ušiju. Trvalo mi skoro rok, než jsem se k tomu dokopala, ale nakonec se zadařilo a tady jsou!
Na jejich výrobu jsem opět použila zbytkový materiál z jiného tvoření - základ je z plátna, které jsme měli na svatbě na stolech jako ubrusy a mám ho doma desítky metrů. Obrázek (samozřejmě by tam nemusel být, ale takhle mi to prostě dělá větší radost!) je z odstřižků z Madlenčiny hrací deky. Byla to celkem rychlovka, nemusela jsem dělat ani tunýlek v horní části, protože ten už tam byl (je to dvakrát zahnutý okraj ubrusu), takže stačilo jenom vhodně nastříhat, obentlovat okraje a sešít je k sobě, protáhnout gumičku a voalááá! Možná bych tam ještě mohla přidat plastovou "zarážku" s pružinkou, ale zatím to nebylo potřeba, gumička po utažení drží na místě. Pytlíků mám zatím osm, ve dvou velikostech: 20,5x17,5 a 15,5x13,5cm a za pár dnů se chystám do města je poprvé testovat. Snad splní účel a budou mě blažit. A kdybych je náhodou nevytížila na sto procent, mohla bych třeba do některého z nich Madle koupit cvrnkací kuličky. Nebo spíš manželovi? ;-)

Mámám...

...přeji vše nejlepší k jejich dnešnímu svátku! :-)

Letos poprvé se mě to taky týká. Před necelým rokem jsem se stala mámou a musím říct, že je to pro mě opravdu extrémní zkušenost - ve všech směrech. Jeden den je tak báječný, že si užívám každou minutu a říkám si, že to mateřství vlastně nic není, a vzápětí jej střídá druhý, kdy se hroutím a hystericky brečím manželovi do telefonu, aby si z práce pospíšil, že už fakt NE-MŮ-ŽU! Víte, já jsem od přírody takový ten konzervativec, co má rád svůj "smrádeček, ale teploučko", takže tyhle výkyvy, to je něco na mě. Na druhou stranu je to neskutečný vnitřní rozvoj a upřímně můžu říct, že bych neměnila, je to fakt ta nejlepší věc na světě. Možná to pro neděťaté kamarády zní jako klišé, ale ti, co děti mají, určitě ví, o čem mluvím. Prostě s těmi vlastními je to holt jiné než s dětmi kamarádky, sousedky, ségry... za ty by člověk dýchal, pro ně by se rozkrájel. Odpustí jim pět nočních budíčků, kopance pod žebra, fleky na svátečních šatech, jejich prst ve svém oku, manýry při stravování i nemožnost zavřít se jako normální člověk na záchodě nebo ve sprše. A tak to má být!

Ovšem to, že jsem sama mámou, pro mě neznamená, že bych přestala být dítětem, že bych přestala potřebovat svou vlastní mámu. Právě naopak. Teď víc než kdy jindy se na ni obracím a často se k ní jezdím "schovat pod křídlo" (samozřejmě s Madlou v batohu ;-)). Jsem klikař - mám tu nejlepší mámu na světě! Může to být ještě vůbec lepší? Ano, může. Mám i nejlepší tchýni na světě! Takže mám vlastně mamky dvě. A k tomu nejmilejší babičku, které je už přes osmdesát let a já si pořád nějak neumím představit, že by nebyla. Že by všechny tyhle tři ženy nebyly. Proto bych jim chtěla popřát (a vlastně nejen jim, ale všem mámám, protože všechny dělají, co můžou) pevné zdraví, nervy z oceli, srdce ze zlata. A když už máte, holky, ten svátek, hoďte pro dnešek děcka a domácnost na krk chlapům, svoje nohy na stůl a slavte! Protože si to opravdu zasloužíte! :-*

4 generace ;-)

Tak trochu slaný dort...

... jsem udělala k narozeninám svému drahému choti. Opět jsem pekla podle Vidličky. Katka mi doporučila vyzkoušet čokoládový dort se slaným karamelem, a tak jsem se do toho pustila. Zrovna se to hodilo, připadal mi totiž takový "pánský" - elegantně tmavý uvnitř, s lehce slanou chutí a navíc kávou, kterou můj manžel přímo miluje. Musím přiznat, že jak jsem se do toho kávového nádechu vášnivě položila, možná jsem to s množstvím trochu přehnala (místo instantního kafe jsem použila klasické a navíc doppio), chuť v těstě byla dost intenzívní a příště budu určitě opatrnější. Ale jinak bylo těsto pevné a krásně vláčné. Co mě ale na celém dortu bavilo nejvíc, byl právě slaný karamel použitý v krému a v nezředěné formě také na povrchu dortu. Připravovala jsem ho už několik dní před samotným pečením dortu (velmi prozřetelně, jelikož mi bylo jasné, že tolik hodin, abych zvládla vše jedním vrzem, prostě mít nebudu). Konkrétně ve středu o půl dvanácté v noci. Bylo to takové malé kouzlo. Prostě jsem jen nasypala do kastrolu cukr, nalila vodu, postavila na plotnu, zamíchala a čekala. A popravdě jsem ani nevěřila, že mi, jakožto naprostému laikovi, z toho něco kloudného vznikne. Ale ono vzniklo - a chutnalo to božsky! Barva i konzistence se mi, díky perfektnímu popisu od Vidličky, povedly tak akorát. Po vmíchání kousku másla a špetky soli vznikla mana přímo božská! Uložila jsem ji ve skleničce do lednice a než došlo na dort, několik dní jsem chodila tajně ulizovat.

 Pak přišla sobota. Ti dva moji miláčci spolu vyrazili na výlet do přírody a já zůstala doma sama. SAMA! Na skoro čtyři hodiny! Bylo to tak akorát, abych stihla umíchat a upéct korpus, připravit krém a sestavit dort. Ten jsem pak šoupla zpátky do formy a ukryla do ledničky úplně dozadu (prostě tam, kam pánské oko jaktěživo nedohlédne ;-)). Svoji mateřskou přestávku jsem zakončila ve vaně s časopisem. Prostě odpoledne podle mých představ!

Večer manžel odjel s kamarády do města na mecheche, já uspala dceru a pak dychtivě vybalila dort z ledničky. Byl už krásně ztuhlý a pevný, včetně topingu z karamelu. Pustila jsem se do výzdoby. Tentokrát jsem jí věnovala trošku více času a nakoupila předem propriety typu trubičky, tyčinky, cookies... celou dobu jsem při házení těchto komerčních produktů do košíku doufala, že manžela nenapadne zkoumat, proč si je kupuju, když je normálně nejím (v záloze jsem měla argument, že je to pohoštění na nedělní grilování, které jsme se chystali pořádat jako malé poděkování pro nejpilnější brigádníky). Trošku jsem se inspirovala Pinterestem a zbytek vyimprovizovala podle sebe. Do dokonalosti to má ještě daleko, ale učím se, ráda bych to příště posunula zas o kousek dál...
V neděli bylo sice chladno, ale slunečno. Akce s kamarády se povedla. Manžel domácí pečení až tak neprožívá, ale myslím, že byl rád, že jsem si na něj vzpomněla (i když dárek dostal už o týden dřív...). Ovšem zda byl překvapen, vlastně nevím, komentoval to slovy "já si hned říkal, proč si zrovna ty kupuješ Deli!" :-D (to je ta zelená věc, kterou vidíte rozkrájenou nahoře)

Tož tolik k mému poslednímu kuchyňskému počinu. Dorty mě vůbec v nedávné době začaly dost bavit. Může za to hlavně Katka. Tímto jí tedy opět děkuju za originální tip a už teď hledám příležitost pro vyzkoušení nějakého dalšího recepisu :-)